Proč je důležité přemýšlet o přístupnosti kultury? Jaké kroky bychom měli podniknout, aby byla opravdu pro všechny? A čeho si ti, kteří nejsou nijak limitováni, často nevšimnou, přestože to pro někoho může představovat zásadní překážku v kulturním životě?
Odbor kultury Magistrátu města Brna si v rámci Strategie kultury a kreativních odvětví klade za cíl identifikovat bariéry v brněnské kultuře a hledat možnosti jejich odstranění. Vedle šetření a mapových aplikací nezapomínáme ani na osobní rozhovory, které nám pomáhají lépe porozumět praxi.
O tom, jaké to je být herečkou se sluchovým znevýhodněním, jsme se bavili se Zuzanou správně je Brožek Holbeinovou. Zuzana je muzikálová herečka a také absolventka doktorského studia na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Momentálně hraje v různých divadlech a inscenacích. Jednou z nich byla autorská inscenace Zpověď, ve které spolu s dalšími třemi hereckými kolegy tematizuje své znevýhodnění.
Co tě, Zuzano, přivedlo k divadlu a herectví?
V devíti letech jsem byla v Praze na Mistrovství světa v tanci. Jeden večer jsme se vydali s rodiči na muzikál Johanka z Arku a tehdy mě to nadchlo – ono je možné pracovat tak, že člověk zpívá, tančí a hraje. Ta profese, jak jsem ji mohla vidět naživo na jevišti, mě strašně zaujala a říkala jsem si, že by to bylo skvělý. Uvědomovala jsem si, že to nebude tak easy, a že asi nestačí jenom chodit do kroužku zpěvu a tance, ale je třeba přidat i herectví, takže jsem začala chodit i do dramaťáku a začala jsem na sobě intenzivně pracovat.
V inscenaci Zpověď tematizuješ svoje znevýhodnění. Co tě motivovalo se do ní zapojit?
Ve 24 letech už jsem měla za sebou studium muzikálu a to, o čem jsem dlouho snila. Už jsem začínala rozjíždět svoji kariéru a právě v ten moment jsem ztratila sluch na pravém uchu a zároveň se objevil tinnitus. To je takové pískání, šumění a ještě to bylo doprovázeno atakami vertiga (Pozn. redakce: Vertigo je intenzivní pocit narušené rovnováhy. Projevuje se jako pocit točení nebo kymácení, přestože se tělo ve skutečnosti nehýbe.). Tehdy jsem se dostala do situace, kdy jsem nevěděla, jestli budu moct pokračovat v tom, o čem jsem tak strašně dlouho snila. Ve Zpovědi mluvím právě o tom, jak se to stalo, co jsem zažívala a hlavně jak se s tím vypořádávám, protože samozřejmě ta cesta není u konce. Ona nebude asi u konce nikdy, protože se přidala traumata, psychické nesnáze a nutnost řešit to i lékařskou cestou. A myslím si, že je třeba o tom mluvit, protože sama vím, že jsem se dlouho bála a i styděla o tom mluvit. Naše společnost se dostává do střetu generací. Jedna generace už se nebojí mluvit o svých potížích a druhá se ještě stydí za to, že má problém. Myslím si, že je potřeba to prolomit a mluvit o tom. Nebát se.
Co je pro tebe na inscenaci zásadní? Je to fakt, že můžeš informovat o svém znevýhodnění, nebo je pro tebe i nějakým způsobem terapií?
Určitě. Je to terapie i pro mě samotnou, ale to jsem si uvědomila až při samotných představeních, protože do té doby jsem měla spíš strach. Bylo to poprvé, kdy jsem šla s touhle informací ven. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mi na to lidi řeknou. Hodnotu pro mě má i to, jak na to reaguje okolí. Lidi, kteří mě do té doby neznali nebo mě znali jenom jako herečku na jevišti, ale nevěděli, že sama trpím něčím takovým. Mám pocit, že je samotné to motivovalo, aby se nebáli mluvit o svých problémech. Po každém představení byl čas na diskuzi. A mnoho lidí potom řeklo, že děkují za to, že tohle mohli vidět, protože si sami uvědomili, že když budou chtít, můžou i se svým osobním znevýhodněním, ať už je jakékoliv, pracovat dále a nevzdávat se svých snů.
Setkala ses v uměleckém prostředí někdy s předsudky? Nebo naopak s podporou, která by tě překvapila?
Protože jsem o tom do té doby opravdu nemluvila, tak ne. Když jsem nastupovala do angažmá, čekala mě povinná zdravotní prohlídka. Měla jsem strašný strach. Bála jsem se, že mi paní doktorka řekne, že nejsem způsobilá pro vykonávání profese herečky. Protože samozřejmě, v divadle se naskytnou situace, kdy musíte být třeba na vysokých plošinách a podobně. A ona mi řekla, že zaškrtne kolonku DOPORUČUJI S VÝHRADOU – protože je pro mě nebezpečné pracovat ve výškách kvůli vertigu. Odmítla jsem to s tím, že všechno zvládnu. Ale strach mě omezoval hodně. Ale je hodně důležité, že jsem se rozhodla i přes své znevýhodnění pracovat v prostředí, které vyžaduje „bezchybnost“. Je to moje rozhodnutí a jsem smířená s tím, že znevýhodnění mě může někdy omezit, ale zatím se to neděje. Když jdu na konkurz, na první dobrou neříkám, že mám problém. Ale pokud je potřeba, abych udělala něco, kam moje znevýhodnění zasahuje, a kde si uvědomuju svůj limit, už o tom samozřejmě informuji.
A když znevýhodnění komunikuješ, dostává se ti většinou pochopení? Snaží se ti vyjít vstříc?
Myslím si, že jo. Ono to naštěstí zatím není ve fázi, že bych potřebovala nějaké výrazné úlevy. Spíš jde o to, že potřebuju svůj čas na to, abych se připravila. Ale času jsem zatím dostala, kolik jsem potřebovala. Ale zmíním jeden konkurz na dabing. Byla to moje první dabingová zkušenost od doby, co jsem ohluchla. Při dabingu máte ve sluchátkách z jedné strany režiséra a z druhé zvuk filmu. Jenže když na mě z té jedné strany mluvil režisér, neslyšela jsem ho. A to mě strašně znervóznilo, takže jsem pak vůbec nebyla schopná podat výkon, co jsem mohla. Ale zároveň jsem neuměla říct, že se omlouvám, neslyším a je to pro mě těžké. Já bych potřebovala na jedno ucho slyšet vás i film. Tehdy jsem nebyla schopná se za sebe postavit, a to je třeba rok a půl zpátky. Vlastně jsem na sebe za to byla trošku naštvaná. Ale jednalo se o nové prostředí, tak si to omlouvám tím, že asi jsem ještě nebyla dost otrkaná. A věřím, že zas budu.
Co se dá udělat pro to, aby se na brněnských jevištích mohlo realizovat víc znevýhodněných herců a hereček?
To je těžká otázka. Ve světě je strašně moc inscenací, do kterých režiséři obsazují znevýhodněné herce. A tím se stávají zajímavé a pestré. Možnosti určitě jsou, ale asi by třeba režiséři museli být celkově otevřenější. Byla jsem na West Endu na Elektře. Byla to inscenace o pár hercích, ale chór ztělesňovali lidi v hledišti. A právě tam byla slečna na vozíku nebo nevidomá herečka. Nebo zmíním třeba Racka od Jamieho Lloyda – on do role Trepleva obsadil hendikepovaného herce. A takové obsazení dodá divadlu jinou hloubku, najednou význam navíc. Myslím si, že když je prostor někam růst, něco dělat třeba líp, je dobré ho využít.
Vzkázala bys něco mladým adeptům herectví? Těm, kteří se taky potýkají se znevýhodněním?
Hlavně se nevzdávat. Pracovat na sobě, to je taky strašně důležité. A nebát se. Nebát se ptát, nebát se říct: mám problém, potřebuju to zopakovat. Nebát se mluvit o svých problémech a nebát se mluvit i o věcech, ze kterých mám strach. Podle mě je největší limit strach. Mladí lidi se znevýhodněním mají takový strach, že se nakonec ani nepřihlásí třeba na školu nebo na konkurz. Říkají si, že se na konkurz hlásí spousta dalších lidí, kteří jsou lepší. A může to tak být. Ale to znevýhodnění může být někdy v něčem naopak přidanou hodnotou, která může být zajímavá. Nebát se je hlavní.
Plakát k inscenaci - ve studiu fotila Nikol Wetterová, plakát vytvořila Eliška Michalčíková.
