Rozhovor: Jak se po roce sžívá s Divadlem Radost nový ředitel Pavel Hubička?
Před rokem nastoupil Pavel Hubička jako nový ředitel brněnského Divadla Radost, kde vystřídal po 27 letech Vlastimila Pešku. Jaké změny v divadle zavedl, co plánuje do budoucna a jak se popral s koronavirovou krizí se dozvíte v našem rozhovoru.
Jaký je váš vztah k Brnu?
Nevím, jestli bych se k tomu měl přiznávat, ale jsem původem Pražák. S Brnem jsem měl kontakt pouze jako tvůrce. Poprvé jako scénograf s mým dlouholetým spolupracovníkem a režisérem Petrem Nosálkem. Čili můj vztah k Brnu začal jako pracovní. V Brně nyní žiji asi rok a působí na mě velmi sympaticky zejména tím, že jde o studentské město, které není zaplaveno turisty jako Praha. Praha je teď úplně jiná, než jak ji znám ze svých vlastních studentských časů. Spolu s přílivem turistiky se poněkud odlidštila. Brno má krásnou lidskou tvář, vlídnou ke svým obyvatelům a mně je tím velmi sympatické.
Vnímáte umístění Divadla Radost v sociálně vyloučené lokalitě Cejl jako pozitivum nebo negativum?
Když jsem probíral se svým kolegou z Toruně své záměry, a povídali jsme si o tom, jak lokalita kolem divadla vypadá, řekl mi bez váhání, že to je úžasná šance. A já si to myslím také. Pamatuji například divadelní tvůrce, kteří pracovali v Lodži, což je krásné, ale zároveň také zdevastované a zanedbané město v Polsku. Odvíjela se v něm, podobně jako na Cejlu, složitá historie, spojená s výměnou původního obyvatelstva. Tvůrci v Lodži se věnovali programům pro místní obyvatele. Stěží by je dostali do divadla, a tak tak jim vyšli naproti na ulici. Já mám podobný záměr. Rád bych připravil performativní akce na pomezí divadla a koncertu, které by měly probíhat v ulicích Cejlu i s vědomím, že vyplujeme na hlubokou vodu. Lokalita Cejlu je v tomto ohledu zajímavá, ale na druhou stranu složitá při provozování divadla pro děti. Okolí vchodu do divadla z Bratislavské ulice je problematickou lokalitou citelně poznamenáno. Dětské divadlo na Cejlu jistě má svá negativa, ale zároveň to skutečně cítím jako příležitost.
Jaké byly vaše první kroky ve funkci ředitele Radosti?
Když jsem koncipoval svůj projekt, tak jsem zdaleka netušil, že existuje a přijde něco, jako koronavirus. Nastoupil jsem do divadla, které bylo pár měsíců po první koronavirové vlně. Musel jsem najít modus, v němž by bylo divadlo funkční a posádka neztratila dobrou náladu a morálku, takže jsme intenzivně tvořili premiéry do šuplíku, některá další představení jsme přezkušovali. Ten mezičas byl zvláštní také tím, že vznikl časový prostor pro změny týkající se vzniku nové vizuální identity a reklamy, při němž jsme měli možnost připravit grafiku a reklamní strategii, které teď postupně spouštíme.
V koncepci, se kterou jste vyhrál, zmiňujete vytvoření nové marketingové strategie, jednotného vizuálu a webu. Podařilo se již něco z toho realizovat?
Daří se určitě. Spolupracujeme s prestižním pražským studiem Butterflies & Hurricanes, což je velmi zajímavá graficko-reklamní agentura, která tvoří grafiku konvenující s mou představou. Dlouho jsem se snažil najít styl, který by nějakým způsobem vyhovoval dětem i dospělým, a poetika, kterou studio nabízí, je hodně blízká surrealistickému vidění světa. Je zaměřená na detail a zároveň má v sobě zvláštní poezii. Máme hotové první plakáty k novým premiérám a finalizujeme web s našimi webmastery. V průběhu několika dní bychom jej mohli spustit.
Podařilo se vám během prvního roku realizovat nějaké další změny z koncepce?
Myslím, že se podařilo dobře navázat kontakt s širším profesním zahraničním okruhem. Máme zde již třetí tým ze zahraničí, což je myslím dobrá tvůrčí injekce pro soubor. Kromě toho v současné chvíli do divadla nastupuje nově režisérka Joanna Zdrada, která je autorkou představení Hamlet on the Road. Myslím, že její přítomnost bude dobrým impulsem pro celé divadlo. S příchodem kmenové režisérky Joanny Zdrady vzniká postupně zárodek zajímavého tvůrčího týmu.
Plánujete se s divadlem účastnit zahraničních festivalů?
Na jaře jsme obdrželi několik pozvání na festivaly, ale několik z nich se nakonec vůbec neuskutečnilo v souvislosti s probíhající pandemií. Teď v říjnu jedeme do polské Toruně s Hamletem na festival „Spotkania“.
Co vás v Radosti naučil koronavirus?
Koronavirus přenesl většinu divadel do online prostoru. Já osobně nejsem příliš jeho příznivcem a nemyslím, že by poněkud odlidštěná virtuální verze byla právě pro náš typ divadla vhodná. Některé divadelní scény, zaměřené na herecké hvězdy, fungovaly online velmi dobře. Stejně dobře vycházejí na kameře klasická loutková představení, při nichž lze snímat detaily, které divák běžně není schopen vidět. Tam má kamera svoje kouzlo. Pro nás koronavirus přinesl spíš možnost tvořit nová představení a intenzivněji se věnovat jejich přípravě. Měli jsme možnost dvoufázově zkoušet, což by za běžného provozu nebylo uskutečnitelné. Koncentrovaná důkladná příprava je znát zejména na technicky náročných představeních například na nově nastudované Kytici Ondřeje Nosálka a nově vzniklém Hamletovi on the Road Joanny Zdrady je výsledek vidět. Mně osobně koronavirus přinesl zřejmě oddechový čas, při němž jsem mohl koncipovat a realizovat záměry, týkající se organizačních změn, nové vizuální identity, přípravě začínající lektorské činnosti v divadle, festivalu, atd.
Máte hodně zkušeností ze zahraničí, je české divadlo pro děti v něčem specifické, jiné?
Zdá se mi, že české divadlo má svůj osobitý charakter. Ačkoliv myslím, že můj dlouhodobý pobyt v zahraničí mne nečiní zcela kompetentním k hodnocení českého divadelního prostředí, tak je zřejmé, že prošlo jistou proměnou směrem k větší otevřenosti světu, ale drží si zároveň svůj charakter. Je v něm stále určitý druh humoru nebo nadsázky, a to se netýká jen divadla pro děti, ale i pro dospělé. Odstup, který si držíme, máme nějakým způsobem v sobě jako společenský rys. Trošičku se přitom ale bojíme dotýkat vážných témat nebo témat, která nás příliš znepokojují. Držíme si prazvláštní odstup i od témat, na která bychom mohli být hrdí. Jako kdybychom se styděli někoho prohlásit za skutečně dobrého nebo krásného. Tato jednoznačnost nám schází a nahrazujeme ji distancí a humorem. Krásně o tom psal Mariusz Szczygieł v knize Udělej si ráj. Ostatně u nás v Radosti právě začínáme tvořit představení Marka Zákosteleckého pro gymnaziální mládež s názvem „24. října 1942“, které se věnuje tématu vztahu Čechů k vlastním hrdinům, na které pohlížíme s jakýmsi ostychem nebo odstupem. Pro Poláky by byl takový přístup nepřijatelný a nepochopitelný. Stejný odstup nalézá svůj otisk v divadle, ať již jde o divadlo pro děti nebo pro dospělé. V Polsku jdou naopak divadla ostře do střetu a mají kvůli tomu v současnosti závažné problémy se stávající politickou garniturou.
Jaké je dnešní dětské publikum?
Mám pocit, že je daleko otevřenější. Rozjíždíme teď workshopy pro děti a dětské studio, které bude kontinuálně vyučovat divadelním profesím. Včera přišel do divadla náš první dětský vzorek a bylo mi zřejmé, že současné děti jsou daleko bezprostřednější a otevřenější, než jsme bývala moje generace. Někdy je ta bezprostřednost pro mě až zaskakující, otevírající prostor fantazie, a přitom spojená s přirozenou naivitou. Je krásné, že současné děti primárně nehledají chyby u sebe, ale snaží se otevřeně reflektovat to, co přichází zvenčí. S tím lze krásně pracovat, jít díky tomu do hloubky a hovořit o zajímavějších tématech.
Které představení z repertoáru divadla byste divákům doporučil?
Myslím, že nám velmi zajímavě vyšel Hamlet on the Road. Zajímalo nás, jak shakespearovské téma budou reflektovat diváci, kterým by se Divadlo Radost mělo primárně věnovat, tedy děti a mládež a obával jsem se, že pro ně bude téma příliš komplikované. Navíc jsme vytvořili po textové stránce zvláštní, a ne příliš jednoduchou koláž. Na generálku pak dorazila třída s dětmi ze školy zaměřené na poruchy chování. Děti reagovaly přitom velmi spontánně, děj je vtáhl a identifikovaly se s hlavními hrdiny Ofélií a Hamletem. Myslím si, že představení je natolik zvláštní svou formou, že bude pro gymnaziální mládež velmi atraktivní a přitažlivé. Pro menší diváky jsme přichystali příběh o bratříčcích sv. Františka, který má vánoční ladění. Chystali jsme ho již na předchozí Vánoce, ale kvůli okolnostem se představení neodehrálo. Budeme ho prezentovat teď na přelomu listopadu a prosince na nově oživeném Festivalu Radosti. Na festivalu uvedeme i naše další premiéry, vzniklé v průběhu roku a zároveň pozveme česká i zahraniční divadla zaměřená na divadlo formy a práci s široce vnímaným kontextem loutky.
